Jdi na obsah Jdi na menu

Johann Schroth (1798 - 1856)

3. 4. 2010

Zakladatel lázní Jan Schroth se narodil jako syn sedláka Melichara Schrotha v nedaleké České Vsi 11. února 1798. Když v r. 1805 otec malého Jana zemřel, provdala se jeho matka za Ignáce Grögera do Lipové. 

Své hospodářství v České Vsi přenechala staršímu synovi, kdežto sedmiletý Jan zůstal s matkou. Stejně jako Priessnitz navštěvoval triviální školu v tehdejším Frývaldově, zdá se však, že v návštěvě školy byl pilnější než pozdější jesenický "vodní doktor". Svou pílí a přičinlivostí si brzy získal lásku svého nevlastního otce, který Jana ustanovil za svého nástupce na statku, kdežto vlastního syna dal vyučit řemeslu a odškodnil jej peněžitou hotovostí. Ve svých sedmnácti letech převzal Jan Schroth na dva roky vedení povoznictví v Adolfovicích a ve dvaceti letech narukoval ke kyrysníkům. Na vojně byl však jenom rok, neboť když mu v r. 1829 Ignác Gröger odkázal celý majetek, vyplatil se z vojenské služby, oženil se a věnoval se zcela vedení hospodářství a povoznictví. Při výkonu svého povolání byl však kopnut koněm do kolena tak, že se pomalu smiřoval s osudem, že zůstane do smrti chromý. Tvrdí se, že jakýsi potulný mnich Schrothovi poradil, aby si koleno omýval několikrát denně čerstvou vodou, ale protože jej to zdržovalo v práci, dával si na koleno jen mokrý zábal. Po desíti týdnech otok zmizel a vrátila se i ohebnost. zdá se však, že tato pověst je příliš podobná vyprávění o počátcích léčebné metody Priessnitzovy, než abychom ji mohli dát víru. Spíše lze předpokládat, že úspěchy Vincence Priessnitze s vodoléčbou na Gräfenbergu přivedli Schrotha na myšlenku vyzkoušet studené i teplé obklady i na jiných neduzích než na případech léčených Priessnitzem. Že šlo později o skutečný konkurenční boj, můžeme zjistit ze starých lázeňských prospektů - oba soupeři se snaží dokázat, že jedině jejich metoda je správná. Ačkoliv nemůžeme sledovat krok za krokem vývoj Schrothovy léčebné metody, víme zcela bezpečně, že právě tak jako Priessnitz začal i Schroth s léčením domácích zvířat, především koní, které si zvlášť oblíbil. Z počátku to byly jen různé zlomeniny, otoky a vnější nádory, které léčil nejrůznějšími obklady, brzy se však odvážil léčit i choroby vnitřní. Nelze s jistotou říci, kdy se v něm zrodila myšlenka pokusit se i o léčení lidských nemocí. Snad to bylo přesvědčení o blahodárném působení vlhkého tepla, ale hlavně pozorování chorého zvířectva, odmítajícího potravu i nápoje, které přimělo Schrotha vyzkoušet na lidech umělé a nucené odnětí potravy i nápoje, z něhož se později zrodila známá Schrothova léčebná metoda. Byl si ovšem zcela zřejmě vědom rizika, a proto několika nemocným, kteří se na něho obrátili o pomoc, zatím jenom poradil, aniž sám do léčebného procesu nějak zasahoval. Když se však všichni pacienti shodovali v tvrzení, že se jim skutečně ulevilo, začal na svém statku provádět léčení sám. Víme, že úspěchy v léčení měl. Víme také, že Priessnitz, jeho bývalý spolužák, nelibě nesl Schrothovy pokroky v dietní léčbě a vyjadřoval se o ní velmi opovržlivě. S pravou selskou paličatostí oplácel Schroth tím, že za sebe nechal mluvit své pacienty a škodolibě se radoval z případných neúspěchů Priessnitzových. Schroth ovšem nikdy nedosáhl takového počtu pacientů jako Priessnitz. Jeho léčebná metoda byla na svou dobu čímsi zcela nepochopitelným, skoro mystickým, v mysli některých lidí i nebezpečným. Jak jinak si měli lidé vysvětlit "výměnu krve", kterou Schroth svým léčením sledoval a v níž věřil? K tomu všemu přistupovala nutně i požadovaná velká dávka odříkání a pevné vůle, neboť léčebná metoda se "suchými" a "pitnými" dny, osmihodinovými zábaly a stravou sestávající z 80% ze suchých starých housek to vyžadovala. Tato metoda pochopitelně nebyla pro žádného pacienta příliš vábivá. A tak není divu, že z počátku se u Schrotha léčili jen takoví nemocní, nad nimiž lékařská věda již lámala hůl. Schroth sám si byl dobře vědom drastičnosti léčení a proto se snažil svým vystupováním pobyt pacientům co nejvíce zpříjemnit a i svou vlastní životosprávou jim jít příkladem. Sám jedl velmi málo, byl odpůrcem polévek a omáček a jeho nejmilejším jídlem byl kousek dušeného hovězího masa s trochou zeleniny a kouskem chleba. Byl milovníkem sklenky dobrého vína a jeho nepřátelé se snažili udělat z něho notorického pijáka. odvolávali se hlavně na to, že se mu asi z přílišného pití chvějí ruce. Jiní - hlavně z řad jeho přátel - však naopak tvrdili, že v jeho rukách je nějaká magnetická síla. Dovedl prý v krátké době krouživým pohybem rukou zastavit nejprudší krvácení nebo utišit bolesti zubů. Jan schroth, ačkoliv byl mužem statné postavy a vynikal neobyčejnou silou, trpěl nevyléčitelnou srdeční vadou, která také byla příčinou jeho smrti. Zemřel 26. března 1856. Lázeňské prospekty z minulého století uváděly, že lázně byly založeny v roce 1829. Jde o jasnou snahu vyrovnat se s tradicí lázní v Jeseníku. Skutečný počátek léčby nutno však položit až do roku 1837, kdy byla přijata první pacientka. Byla to Magdalena Bartschová ze Šumperka, s jejíž skrufulózou si žádný lékař nevěděl rady. V příštím roce měl Schroth v Lipové už 17 a o rok později dokonce 92 pacientů. Stále však to byla léčba, která se dala nazvat fušérstvím, neboť úřední povolení k léčení Schroth neměl. teprve dekretem dvorní kanceláře ze dne 5. května 1840, č.j. 6735 bylo mu povoleno vedení léčebny s podmínkou, že zachová policejní předpisy a pacienti budou pod odborným lékařským dozorem. Nástupcem Jana Schrotha se stal jeho syn Emanuel, který na radu dohlížejícího lékaře Augusta Schildera zmírnil některé příliš drastické léčebné procesy, aniž však tím snížil úspěchy v léčení, právě naopak. V r. 1889 - tedy rok před smrtí Emanuela Schrotha - se léčilo v lázních již 777 pacientů a jejich počet rychle rostl. Během doby bylo postaveno několik léčebných pavilonů a také ošetřující personál se rozšířil. Během první světové války zájem pacientů o lázně pochopitelně poklesl ale za první republiky se Lipová stala znovu vyhledávaným místem, kde pod vedením dr. K. Madera byly léčeny chronické choroby kožní, záněty ledvin, dna, otravy těžkými kovy, otylost, alergické stavy a úporná neuralgie. Léčebné metody zůstaly zachovány v podstatě tak, jak byly převzaty po Emanuelu Schrothovi. Za druhé světové války byla Lipová jednak vojenským lazaretem, jednak se stala útočištěm uprchlíků z bombardovaných německých měst. Nový rozmach lázní nastal až po roce 1945, kdy byly znárodněny. Ve spolupráci s výzkumným ústavem balneologickým byla vypracována nová léčebná metoda, která sice zachovala některé staré léčebné principy, jiné však odmítla jako neúčinné. Tímto zásahem se ovšem změnil i výčet chorob, které lze v Lipové léčit. Vodoléčba, světloléčba, elektroléčba, masáže a parafínové zábaly ve spojení s nejdůležitější součástí léčebného procesu v lázních Lipová - nuceným pohybem v tělocvičně i v terénu a speciální dietou se pokouší navrátit zdraví mnoha lidem.

 

Převzato ze stránek: (www.jesenicko.eu)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář