Jdi na obsah Jdi na menu

Juřica Miroslav

30. 12. 2010

Osobnost naší obce  -  major v záloze Miroslav Juřica

 

Miroslav Juřica patřil ke generaci, která prožila dětství v dvacátých letech minulého století,  na vlastní kůži poznala rozvoj našeho nového Československa, ale i bídu celosvětové hospodářské krize. Bezmoc října 1938 při obsazování pohraničí Československa německými a polskými armádami. Prošla hrůzami II. světové války, byla aktivní při poválečné obnově Českoslovenka. Zažila únor 1948 a postupné nastolení socialismu v Československu, ale i strach o persekuované rodinné příslušníky v padesátých letech.V zralém věku  byla tato generace  bezmocná podruhé 21. srpna 1968 při vstupu armád Varšavské smlouvy na území Československa. O 21 roků později 17.l1.1989 zažila tato generace v důchodovém věku další velký zlom.

Miroslav Juřica se narodil 14. prosince 1922 v Rychvaldu na Těšínsku v polsko-české oblasti, která byla v dvacátých letech minulého století připojena k tehdejšímu Československu. S otcem Jindřichem a matkou Marií roz. Špačkovou žili v Horní Suché a zde se také M. Juřica vyučil strojním zámečníkem. Na základě Mnichovské dohody v září 1938 o odstoupení pohraničních oblastí Československa, byla Horní Suchá  11. 10. 1938 obsazena polskou armádou a v den zahájení II. světové války 1. 9. 1939 byl Horní Suchá obsazena německou armádou. Období počátku 2. světové války nepřineslo občanům Horní Suché nic dobrého. Mnohým obyvatelům i rodinám byl konfiskován majetek, některé rodiny byly vysídleny, gestapo zatklo 35 osob a 25 občanů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Po záboru Horní Suché německou armádou potkal M. Juřicu  stejný osud jako jeho vrstevníky v této oblasti, v roce 1941 kdy mu zemřel otec, musel nastoupit do t. zv. Arbeitsdienst - říšskoněmecké pracovní služby. Byl zařazen do pracovní skupiny, která připravovala opevnění pro německá vojska v Itálii. Po porážce německého severoafrického tažení, pod velením generála Rommela, v květnu 1943 spojeneckými vojsky, se spojenci v srpnu vylodili na Sicilii a začátkem září  v jižní Itálii u Tarentu. V tuto dobu se  M. Juřicovi, společně s  kamarády Hucalou, Kaiserem, Fukalou, Kvitínským a Čaplou, podařilo v Itálii přeběhnout k spojeneckým jednotkám. Dne 10. 12. 1943 byl M. Juřica  Generálním kozulátem Československé republiky v Jeruzalémě odveden  do skupiny Československé armády na Středním východě. Odtud byli transportováni do přístavu Tripolis v severní Africe a následně lodí OROSTES se 27. 1. 1944 dostali do Liverpoolu. Zde byl se svými kamarády zařazen do nově vytvořené Československé obrněné brigády a po prodělaném výcviku s touto jednotkou bojoval až do konce války ve Francii při obléhání města Dunkerque. Po skončení války dorazila Československá obrněná brigáda 18. 5. 1945  z Francie do Plzně. V průběhu bojů byl Miroslav Juřica těžce zraněn a o rozsahu jeho zranění vypovídá i to, že mu farář udělil již poslední pomazání. Z činné vojenské služby odešel v hodnosti četaře 18. 1. 1946, 30.3. 1946 se oženil se slečnou Annou Zembolovou a  natrvalo se usadili  v České Vsi. Anna Juřicová začala pracovat v Moravolenu a M. Juřica nastoupil na místo technika,  v Řetězárně. V letech 1947 - 1948  byl zvolen předsedou Místního národního výboru, tuto funkci vykonával při zaměstnání . V roce 1949 se manželům Juřicovým narodil syn Miroslav, paní Anna Juřicová v letech 1954 - 1957 pracovala v jeslích v České Vsi a od roku 1957 až  po odchod do důchodu v r. 1983 byla zaměstnána v Řetězárně. Miroslav Juřica zahájil úspěšně dálkové studium průmyslové školy,  v tuto dobu onemocnělo jejich jediné dítě leukémií. Syn Miroslav zemřel v r. 1957 ve věku devíti roků. Přes tuto nejtěžší osudovou ránu se Miroslav a Anna Juřicovi nevzdali, Miroslav Juřica úspěšně dokončil dálkové studium střední průmyslové školy, začal pracovat jako konstruktér  a později byl jmenován hlavním mechanikem  Řetězárny a z této funkce odešel do důchodu v roce 1982. K dokreslení složitosti poválečného období a období přechodu k socialismu v tehdejším Československu, může velmi dobře posloužit osud Pavla Martínka, bratrance Anny Juřicové a spolubojovníka Miroslava Juřici. Jeho oba rodiče byli deportováni do nacistických koncentračních táborů a otec zahynul v Osvětimi. Pavel Martínek byl v padesátých letech, ve vykonstruovaném procesu, odsouzen k deseti letům vězení v Leopoldově a  k deseti letům těžkých prací v Jáchymově. Na Pana Juřicu vzpomínají často i českovesští sportovci, byl dlouholetým členem Výboru Tělovýchovné jednoty a Okresního výboru Československého svazu tělesné výchovy v Šumperku. Vždy pomohl kde bylo třeba, rychle, tiše a nenápadně, bez čekání na slova díků a chvalozpěvy. Bylo zřejmé, že se cítil  mezi sportovci dobře a se  svým nadhledem, smyslem pro humor jim to v těžkých chvílích dokázal vrátit svojí nezištnou pomocí.

Miroslav Juřica zemřel v České Vsi 19. 3. 2010 v blízkosti své manželky  s "botama na nohou".

 

Za své bojové zásluhy  Miroslav Juřica  obdržel tato vyznamenání:

 

18. 7. 1944 od Ministerstva národní obrany Československé republiky - Londýn   

ČESKOSLOVENSKOU  VOJENSKOU  PAMĚTNÍ  MEDAILI

 

21. 7. 1945 od  PRESIDENTA  REPUBLIKY  ČESKOSLOVENSKÉ

jako uznání vynikajících  vojenských činů jimiž se zasloužil o Československou armádu

ČESKOSLOVENSKOU  MEDAILI  ZA  ZÁSLUHY  II. STUPNĚ

 

30. 12. 1946 od PREZIDENTA  REPUBLIKY  ČESKOSLOVENSKÉ

za osobní statečnost před nepřítelem, osvědčenou v boji za osvobození republiky Československé

z nepřátelského obsazení

ČESKOSLOVENSKOU  MEDAILI  ZA  CHRABROST

 

8. 5. 2000 od  VLÁDY  ČESKÉ  REPUBLIKY

za účast v boji za národní osvobození v letech 1939 - 1945

PAMĚTNÍ  MEDAILI  55. VÝROČÍ  KONCE  II. SVĚTOVÉ  VÁLKY

 

Ještě za svého života byl povýšen do hodnosti majora v záloze.

 

 

skenovat0002.jpg

 

 

skenovat0004.jpg

Československá spartakiáda dne 18. 5. 1980.
Zleva: Miroslav Fojtů , Karel Hradil (reprezentant Československa v atletice), Miroslav Juřica, František Svačina.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář